Historické ohlédnutí za pionýrským hnutím (1999)

1999
Historické ohlédnutí
za pionýrským hnutím
názor České rady Pionýra

Za několik týdnů uplyne deset let od obnovení samostatné organizace Pionýr. Nabízí se proto otázka, zda uplynulý čas už umožňuje pohled na minulost z dostatečného odstupu. Z reakcí našeho okolí je patrné, že zdaleka ne všichni tuto prodlevu vnímají pozitivně. My si však myslíme, že byla nutná. Na začátku 90. let jsme se daleko více soustřeďovali na otázky perspektivní, na vlastní vymezení Pionýra. Ne, že bychom minulost záměrně a zcela odsouvali, naše základní postoje byly jasné, srozumitelně vyjádřené v řadě zveřejněných dokumentů – ale vlastní prožitky činily naše nazírání ne zcela objektivním. Desetiletá mezera umožnila mimo jiné prokázat i životaschopnost organizace – vždyť kdyby měli pravdu všichni, kteří tvrdili cosi o násilném implantování pionýrských myšlenek v naší zemi, jistě by deset let posloužilo k jejich přirozenému odumření. To se nestalo. Dnes je občanské sdružení “Pionýr” respektovanou organizací – a to jak v České republice, tak v zahraničí. Některé jeho programové aktivity jsou obecně velice pozitivně přijímány a zdaleka nejsou u jiných organizací běžné – například vztah k „Úmluvě o  právech dítěte“ 1.

Hodnocení historie nikdy není jednoduchou záležitostí, zvláště vztahuje-li se k období tak příliš málo vzdáleném, aby časový odstup dal zcela odeznít expresívním přístupům. A  posuzování historie usnesením jakéhokoli orgánu je jednou z nejošidnějších metod, jak se s ní vypořádat. Konkrétní příklad z doby ne zcela dávno minulé nesl název „Některé základní otázky vývoje dětského a mládežnického hnutí“ 2. Založil kromě jiného i mnoho lidských neštěstí – nelze přehlédnout, že také z řad lidí působících v Pionýru 1968-70 3 . Zmiňovaný dokument zrušil – na návrh Mimořádné celostátní konference pionýrských pracovníků 4 – až Mimořádný sjezd SSM konaný 27. – 28. ledna 1990. Tato neblahá zkušenost v nás vyvolává oprávněnou obavu, že vyrovnat se s minulostí pomocí rozhodnutí nějaké instituce je cesta odsouzená jen k malému úspěchu. Jde navíc o postup, který zatím stále nemá dostatečně seriózní oporu v obdobném hodnocení posuzujícím věcně a co nejobjektivněji dění posledního půlstoletí v celé společnosti.

Pionýr se však od roku 1990 historie nestraní. Naopak – učinil zcela konkrétní skutky, aby byly alespoň částečně napraveny či zmírněny chyby, za které odpovědnost má – dokladem tohoto postupu byla i činnost rehabilitační komise ČRP 5. A provedl aktivní kroky i v záležitostech, za něž přímou odpovědnost rozhodně nenese, příkladně v otázkách majetku.

 

Všeobecně

Minulost vnímáme s jejími klady a zápory. Rozhodně nebyla jen průzračně čistá a bezproblémová, stejně jako nebyla jen temná a zavrženíhodná. Byla často rozporná, odlišná v konkrétních projevech – podle míst a lidí skutky konajících. Měli jsme prý možnost tiše odejít, kritikové říkají, že jsme ji nevyužili. Náš postup a přesvědčení bylo jiné. Tiše odchází pachatel, mizí někdo, kdo má důvod se stydět nebo o své minulosti nevědět.

Řada jiných hodnotitelů tvrdí, že jsme se ani neomluvili… Ale i omlouvat se má člověk za to, co spáchal – co rozhodl a realizoval. V pionýrských dokumentech však neexistuje usnesení, které by například hovořilo o záměrné likvidaci jiné organizace.

Spletitá je též otázka, kdo by se měl omlouvat – členy PO SSM mohly být pouze děti do 15ti let 6, drtivá většina členů Pionýra jsou taktéž děti. Pak je zde nepřehlédnutelná skupina vedoucích a vyšších či nižších funkcionářů. Pokud by se měl kdokoli omlouvat, měli by to být oni, především za skutečné poklesky, chyby či přehmaty. Pracovaly (dobrovolně) jich s dětmi desetitisíce 7. Řada z nich odešla a dnes pracuje s tzv. čistým štítem v jiných sdruženích.

Nejsme však sofisté – Pionýr tím, že převzal podobný název a právní nástupnictví, má za sebou i nesmazatelný kus historie – a v ní jsou i jevy, které jen stěží můžeme označit jinak, než jako chyby.

Upřímně litujeme všech přehmatů, želíme ztracených let všech lidí, kteří nemohli v oblasti práce s dětmi působit, mrzí nás nenaplněné naděje, úsilí a nápady lidí postavených mimo aktivní činnost a zejména v 50. letech i mimo zákon pro své přesvědčení a názory.

Stejně důrazně však prohlašujeme, že nelze uplatňovat kolektivní vinu a mechanicky přenášet odpovědnost za rozhodnutí přijímaná jinde 8. Byť víme, že některá z nich realizovali lidé i pod hlavičkou organizace, která je naším předchůdcem.

 

K  Junáku obecně

Historie hnutí dětí a mládeže u nás je mnohovrstevnatá. Aniž by bylo naším zájmem ji zplošťovat či nemístně zjednodušovat jako Ariadnina nit se jí táhne vztah dvou (i v současnosti největších) organizací Junáka a Pionýra.

Je to přes padesát roků, kdy v 2. polovině 40. let 9 nemalé množství členů Junáka, spoluvytvořilo základ nového hnutí (Pionýrské oddíly Junáka) či do tehdy vznikající jednotné organizace dětí a mládeže vstoupilo a nepřehlédnutelně v ní působilo. Od té doby jsou datovány spory: kdo a jak koho ovlivňuje atp. 10

Lze jen těžko mávnutím ruky přejít desetiletí, kdy jedno sdružení nemohlo pracovat a přirozeně se rozvíjet. Nedá se ani pominout inspirace, i když byla v pionýrské historii období, kdy jenom zmínka o skautingu byla doslova a do písmene trestná.

Jen neobjektivní člověk – při krátké koexistenci samostatného Pionýra a nakrátko obnoveného Junáka v letech 1968-70 – může tvrdit, že tehdejší roky byly naplněny jen vzájemnou záští. Organizace existovaly vedle sebe a ve zlomových momentech naší národní historie (po 21. srpnu 1968) unikátní spoluprací na programu „Služba vlasti“ 11 prokázaly možnost vzájemné součinnosti pro obecné potřeby.

Rok 1970 pak přinesl opět vytváření jednotné organizace – ovšem nikoli způsobem vítězství Pionýra nad Junákem. Samostatný Pionýr byl zlikvidován stejně jako samostatný Junák. To jsou nezaměnitelná fakta.

Deset let letos uplyne od historického setkání junáků a skautek v Městské knihovně v Praze, které je – po mnoha letech nepovolení činnosti – vnímáno jako první krok k obnově skautingu. Těchto deset let prošlo a bylo provázeno oboustrannou ostražitostí a ne vždy vlídnými vztahy.

A je nutné zdůraznit, že během nich nebylo možno zaznamenat jediný krok ze strany našeho sdružení, který mohl směřovat k narušování vnitřního života Junáka, neexistoval jediný náznak pokusu o jeho poškození. Pionýr v roce 1990 deklaroval (a také vyjádřil, mj. i na IV. sněmu Junáka, dne 19. 5. 1990 12 a v řadě dokumentů dále stvrdil a proklamoval svůj názor na vztah Junáka a Pionýra 13. Nikdy se od svých slov neodchýlil a naplnil je činy.

Také ona tak citlivá “otázka majetku” byla z naší strany řešena vstřícně s vědomím, že minulé chyby je potřebné napravit a mít přitom na paměti zájem dětí.  

 

K  majetku zvlášť

Pionýru se často vyčítá, že si ustanovením odst. 5, § 2 ústavního zákona č. 497/90 Sb. (ze dne 16. 11. 1990) „pojistil“ svůj – Pionýrskou organizací ČSSR, později SSM – „nakradený“ majetek tak, aby se o něj s nikým nemusel dělit. K tomu je potřebné uvést:

  • Pionýrská organizace SSM nebyla samostatný právní subjekt 14, a tudíž sama o sobě žádný majetek nevlastnila;
  • právní subjektivitu měly pouze základní organizační a  hospodářské jednotky 15, nazývané pionýrské skupiny, z nichž některé vznikly v roce 1970 přechodem organizačních jednotek ze samostatného Pionýra, ale také z Junáka;
  • navíc neměla kromě podobného názvu žádný vztah ani k tzv. Domům pionýrů a mládeže (majetek státu či obcí) 16 ani k tzv. pionýrským táborům ROH (majetky ZV ROH);
  • nepřehlédnutelný je i fakt, že pokud by připomínané ustanovení ve zmiňovaném zákoně nebylo, pionýrské skupiny PO SSM – všechny bez rozdílu – by svůj majetek (do posledního stanu, sekerky a míče…) předaly zmocněncům a dnes by ho (místo pionýrských skupin Pionýra, junáckých středisek a mnoha dalších organizačních jednotek jiných sdružení či samostatných spolků) „obhospodařoval“ FDM.

Již Mimořádná konference pionýrských pracovníků PO SSM a následné dokumenty 17 jasně vymezily postup v nakládání s tímto majetkem – v principu je možné obecně tvrdit, že odpovědnost, jak se svým majetkem naložit, ležela pouze na orgánech a statutárních zástupcích jednotlivých pionýrských skupin PO SSM, později obnoveného Pionýra. Pionýr sice zachoval (opět tolik napadanou) právní kontinuitu organizací – právě proto, aby tento princip mohl být dodržen (bez právní kontinuity by neexistoval subjekt, který by dokázal majetek jiným organizacím předat) – ale nijak direktivně do nakládání pionýrských skupin s majetkem nezasahoval.

V přímém vztahu k Junáku provedl Pionýr několik kroků:

  1. vytvořil podmínky, aby pionýrské skupiny PO SSM – pokud měly zájem – mohly přejít i se svým majetkem do obnoveného skautského hnutí 18;
  2. jmenoval zmocněnce (podobně jako Junák) 19 pro tuto problematiku. Ti konkrétní problémy řešili a mj. vydali též společné stanovisko, v němž se mimo jiné praví, cit.: „…v souladu se závěry naší společné schůzky ze dne 29. května 1991 a našeho dopisu ze dne 2. července 1991 Vám sdělujeme, že ke dni 30. září 1991 jsme ukončili společná jednání o navrácení nemovitého majetku organizaci Junák od organizace Pionýr. Naše společná jednání však na základě naší dohody budou nadále pokračovat, budeme hledat možnosti, jak řešit sporné případy ve prospěch obou organizací. Tuto informaci Vám zasíláme na základě společného rozhodnutí a těšíme se na další vzájemnou spolupráci …“ 20;
  3. podepsal s Junákem ještě zvláštní dohodu o převodu majetku mezi oběma organizacemi;
  4. nevyhýbal se žádnému jednání týkající se tohoto problému.

Poslední se konalo v únoru 1994 za účasti pp. J. Navrátila, starosty Junáka, J. Písko, místostarosty Junáka, K. Vaňka tajemníka ÚRJ a M. Bělohlávka, předsedy České rady Pionýra, J. Smolíka, výkonného tajemníka ČRP, se závěrem, že bude-li shledána potřeba znovu se k tomuto problému sejít, může se tak stát neprodleně. Za nejpozdější termín další schůzky byl stanoven květen (1994), ale už se žádné další jednání nekonalo, respektive nebylo žádáno.

Bylo by vydávání přání za skutečnost tvrdit, že všechny majetkové problémy byly bezezbytku vypořádány a že mezi Junákem a Pionýrem neexistují již žádné problémy. (Je však otázkou, jestli je něco takového vůbec možné.)

Domníváme se však, že jsme udělali, když ne všechno tak mnohé, abychom minulá pokřivení narovnali. A alespoň z větší části napravili, co bylo v minulosti nikoli vinou či rozhodnutím našeho sdružení způsobeno. Proto nás právem mrzí výroky staršího data „…organizace Pionýr … naopak užívá majetek zabraný Junáku a není ochotna jej dobrovolně vydat…“ 21, či z doby zcela nedávné, že „Junáku nebylo téměř nic z ukradeného majetku vráceno“ 22. Nereflektující nic z toho, co bylo vykonáno a ubližující – ať nevědomě či zcela záměrně. 

 

Závěr

Dnes je Pionýr druhou největší organizací dětí a mládeže u nás, začleněný v pluralitním systému (a plně ho respektující!), má nepřehlédnutelné postavení v neziskovém sektoru ČR, organizační strukturu po celé zemi, mezinárodní zázemí. Má promyšlený program, nabízí hodnotový systém i zajímavé konkrétní výchovné aktivity, na rozdíl od mnoha jiných spolků je i pedagogicky a psychologicky definovanou alternativou.

Má komplikovanou minulost několika předchůdců (ať už se k nim hlásí více či méně nebo vůbec ne – na základě podobného názvu je s nimi spojován!) danou i vnějšími podmínkami, v nichž působili. Lze nalézt momenty, které nelze označit za světlé 23, ale na jiné může pohlížet s uspokojením 24, i když se nepochybně najdou lidé, kteří pozitivního nejsou ochotni připustit nic – zde se však nabízí otázka, zda potom má vůbec smysl diskutovat, pracovat a nebo je jednodušší jenom nenávidět – vše je v demokratickém a svobodném státě možné.

To však neznamená, že se historií odmítáme zabývat či ji snad budeme zakrývat nebo se jí bojíme. Naopak, chceme historii dětského a mládežnického hnutí v našem státě vnímat, přemýšlet o ní, hledat v ní zdroje poučení, ale odmítáme ji chápat jako nástroj pomsty. Někomu se tento postoj může zdát poněkud zkreslený, ovlivněný především naší zkušeností. Jsme si vědomi mnoha úskalí, která hodnocení minulosti zakládá. Je otázkou, jestli se zcela objektivního zhodnocení dočkáme od historiků, a to alespoň v době, kdy se my sami staneme historií.

Život, který žijí konkrétní lidé – s konkrétními osudy, názory, skutky, jež vykonali, se postupně mění v dějiny. Jsou to právě lidé, kteří historii tvoří. Jiní lidé, vedeni nejrůznějšími pohnutkami ji zase posuzují a hodnotí – vždy však za konkrétních okolností a v určitých souvislostech či podmínkách. Mění se lidé, proměňují se více či méně názory i pohledy na nejobecnější věci. Vývoj jde dál a nic ho nemůže zastavit, snad jen přibrzdit.

Historie, učitelka života, nám dnes ukazuje, ke kolika chybám v našem samostatném státě během těch několika desítek let došlo. Chybám se pochopitelně nevyhnulo ani pionýrské hnutí. Dnes celou řadu těchto chyb vnímáme – škoda jen, že školné bylo leckdy velmi, velmi drahé…

Členové Pionýra minulost nezastírají, snaží se s ní vyrovnávat, vyvodili z ní celou řadu ponaučení, v žádném případě nechtějí opakovat minulé chyby, vnímají bolest všech v minulosti postižených lidí, kteří chtěli pracovat s dětmi, a litují neuskutečněných možností a všech pochybení. Mají zájem, aby jejich sdružení bylo samostatnou a rovnocennou organizací všem ostatním, bez jakéhokoli vyvyšování či postranních úmyslů – to je jeden z důsledků poznání minulosti.

A je to obdobná situace – i když v menším, která se opakuje i mezi celými národy: jen jeden příklad za všechny: vztahy Francie a Německa za celá staletí jsou plná válek a střetů – přesto se dnes jedná o státy (v nichž žije i množství lidí s odlišnými názory), které spolu v řadě institucí příkladně spolupracují – a ve sjednocené Evropě tvoří základní osu spolupráce.

Chceme historii vnímat jako podnět k zamýšlení, námět k diskusím, nikoli jako klacek určený k bití kohokoli. Chceme být partnery, cítíme jako reálnou možnost, když ne konkrétní vzájemné spolupráce, tak alespoň rozumného soužití všech sdružení dětí a mládeže, pochopitelně i junáků a pionýrů. Vždyť naše problémy i zájmy členů jsou podobné.

Toto usnesení není definitivní závěr k historii, jde o vyjádření názoru a obecnějšího pohledu na zmiňovanou problematiku. Má být východiskem k další práci v dané oblasti.

schváleno zasedáním České rady Pionýra
dne 27. listopadu 1999

Zpět