Děti se sluchovým postižením

Sluchem získáváme 60% veškerých informací. Důležitý je rovněž ochranný efekt zvuku. Zvuky, které vnímáme, nás upozorňují na možné nebezpečí. Zvuk nám také usnadňuje prostorovou orientaci, protože spoléháme na zvuky z okolí. Dítě s vadou sluchu o toto vnímání přichází – ztrácí povědomou prostorovou orientaci a tím se sníží jeho pocit jistoty a koordinace.

Sluch je také významným faktorem pro přirozený rozvoj řeči. Sluchové postižení narušuje vývoj řeči, dochází k jazykové bariéře, se kterou se člověk potýká celý život. Je tedy významným faktorem pro socializaci dítěte v rodině, pro jeho zapojení do společnosti a jeho celkový vývoj.

Sluch nám slouží především jako prostředek dorozumívací a informační. Bez sluchu jsme ošizeni o snadnou komunikaci s okolím a nemusíme postřehnout varovné signály při nebezpečí (na silnici apod.). Jedná se o situace, kdy si význam sluchu ani neuvědomujeme, přesto se v nich bez sluchu můžeme jen těžko obejít. Sluch napomáhá k úplnějšímu, hlubšímu a komplexnějšímu odrazu okolního světa.

Nedostatečné zvukové vnímání má velký vliv na duševní pohodu dítěte, neboť nikde v přírodě se nesetkáme s úplně absolutním klidem. Každý, i sebemenší, pohyb je doprovázen zvukem, který vzniká šířením zvukových vln při kmitání těles. Zvuk je také důležitý při utváření, rozvíjení a pěstování mezilidských vztahů, které jsou velice důležitou součástí našeho života.

Každé dítě se sluchovou vadou trpí do doby, než se na diagnózu přijde, než dostane sluchadla a naučí se rozumět.

Sluchově postižení jsou si svých nedostatků vědomi a často se ani nepokouší navázat kontakt se slyšící společností. Vytváří vlastní společenství, kde se cítí bezpečně a tím se ještě více izolují od slyšících lidí. Ještě větší problémy mívají děti, u kterých je kromě poruchy sluchu také další postižení, zejména takové, díky kterému se mnohem více sníží přísun informací. Jedná se převážně o poruchy zraku a o mentální postižení.

Vždy si musíme uvědomit rozmanitost sluchových poruch a odlišný přístup, který jednotlivé stupně sluchových poruch vyžadují. Nejzákladnějším a nejdůležitějším aspektem je tedy to, zda jde o nedoslýchavost, nebo o dítě úplně neslyšící.

Do skupiny vrozených sluchových vad patří kromě dědičných sluchových poruch (např. špatná stavba vnějšího nebo středního ucha, poškození hlemýždě) také poruchy sluchu, které vznikly onemocněním matky nebo jinými komplikacemi v průběhu těhotenství. Dalšími rizikovými faktory jsou předčasný porod a nedostatek kyslíku při porodu.

Příčiny získané poruchy sluchu jsou také velmi početné. Je to například: ušní onemocnění, infekční onemocnění, úrazy, otravy a podobně.

Nedoslýchaví

Nedoslýchavost se dělí na různé stupně podle závažnosti sluchové ztráty. Nedoslýchaví jsou lidé, u nichž je stav sluchu oproti běžnému sluchu zhoršený. Takto znevýhodněný člověk je však schopen vnímat zvuky lidské řeči, a to díky technickým a kompenzačním pomůckám, na rozdíl od lidí neslyšících, kteří ani s pomocí nejdokonalejších kompenzačních pomůcek zvuky lidské řeči vnímat nemohou.

Existuje mnoho příčin vzniku sluchových poruch, proto není objasnění souvislosti vždycky možné. V zásadě se rozlišuje převodní nedoslýchavost (porucha ve vnějším nebo středním uchu) a percepční nedoslýchavost (porucha ve vnitřním uchu).

Neslyšící

Sluchově postižené dělíme podle doby vzniku postižení.

  • Prelingválně (před osvojením si řeči) neslyšící
    dítě se s poruchou sluchu narodilo nebo ztratilo sluch v období prvních šesti let života. Takto získané vady sluchu jsou velmi vážné a mají různě hluboký dopad na komunikační schopnosti a dovednosti dítěte. Nejen že se u něj řeč nevyvíjí, ale navíc dochází k rozpadu získaných řečových stereotypů.
  • Postlingválně (po osvojení si řeči) neslyšící
    jedinec ztratil sluch až po šestém roce života. Nemusí u něj být ohroženy komunikační schopnosti, protože už má vybudované řečové stereotypy. V důsledku ztráty sluchu je však jen těžko dále rozvíjí.

Cílem komplexní výchovy vzdělávací péče o sluchově postižené je maximální rozvoj všech stránek osobnosti jedinců se sluchovým postižením a jejich úspěšná socializace. Na úspěšnosti integrace se podílí zejména stupeň poruchy sluchu dítěte, studijní předpoklady a inteligence dítěte, jeho osobnostní vlastnosti, schopnost využívat případné zbytky sluchového vnímání, vlastní motivace dítěte a motivace pedagogů a rodinných příslušníků.

Co pomáhá:

  • Dávat najevo lásku, zájem, přízeň a porozumění pro potíže dítěte.
  • Vytvářet přátelské prostředí.
  • Posilovat ve všech dětech pocit sounáležitosti a vzájemného respektu.
  • Dopřát možnost být v kolektivu dětí, mít radost ze společné činnosti, nikdy netlačit na výkon.
  • Spolupráce s rodiči, znalost rodinného zázemí a prostředí, ve kterém dítě vyrůstá.
  • Aktivně se podílet na podpoře motivace rodiče.
  • Zjistit zájmy, záliby dítěte a jaké jsou jeho silné stránky a zařazovat témata, která jsou pro něj atraktivní.
  • Nešetřit povzbuzením a pochvalou.
  • Snažit se, aby se dítěti úkol zdařil a mohlo z něj mít radost.
  • Nebýt netrpěliví, nervózní, protože neklid a nervozita se na děti přenáší.
  • Učit ostatní děti v kolektivu, jak se mají chovat (neprovokovat, neposmívat se).
  • Zajistit osvojení specifických dovedností v úrovni odpovídající individuálním potřebám a možnostem dítěte.
  • Dodržovat sluchovou hygienu.
  • Zajistit a využívat vhodné kompenzační (technické a didaktické) pomůcky.
  • Nepřerušovat zrakový kontakt. Musíte pamatovat na to, že ve chvíli, kdy dojde k přerušení
  • zrakového kontaktu, dojde i k přerušení příjmu informací.
  • Při komunikaci využívat zrakové vnímání – výrazy obličeje, gestikulace, pohyby celého těla.
  • Uvědomovat si, že obsah sdělení musí s mimikou korespondovat, jinak může snadno dojít k nesprávnému porozumění sdělovaných informací.
  • K navázání kontaktu s dítětem používat dotyk. Je ale nutné znát a respektovat určitá pravidla a společenské normy – tedy doteky povolené (ramena, horní část paží…)
  • Pohyb rukou (mávání), které je dobře zachytitelné zrakem, je dalším možným způsobem upoutání pozornosti u zrakově postiženého dítěte.
  • Přizpůsobovat hry sluchově postiženým, ale tak, aby nedocházelo k znevýhodnění ostatních.
  • Zapojit ostatní děti – například při přesunech, pohybu v terénu, na ulici…