Poradna pro vedoucí

Úvodem je nezbytné připomenout sice obecné, ale nezbytné náměty k zamyšlení – jaká nebezpečí mohou při turistice nastat? Patří mezi ně subjektivní nebezpečí (špatná fyzická kondice, výzbroj, výstroj, nedostatečné zkušenosti, přeceňování fyzických sil), zde pečlivě provázané se zhodnocením možností konkrétních dětí – vychází z jejich schopnosti či zkušeností s pochody, fyzické kondice… A objektivní nebezpečí, na kterém se zejména podílí rychlá změna počasí (mlha, vítr, mráz, sníh, déšť), ztráta orientace, těžký a nebezpečný terén, zranění. Z toho je potřebné vycházet při jakémkoliv plánování podobných aktivit.

Ještě je na místě zdůraznit, že doporučení jsou vždy doporučením – proto jsem výše uvedl potřebnost zvážit souvislosti.

Dále uvedené údaje jsou orientační a nemají faktickou oporu v žádném úředním předpisu. Vycházejí z dlouholeté praxe a tradují se z (víceméně historických) metodických materiálů. Vzhledem k tomu, že ovšem jiné podklady nejsou a tyhle jsou vyzkoušené, užívají se stále. Ačkoli například aktuálně prezentované výzkumy nezřídka upozorňují na zjištění, že fyzická zdatnost dnešních dětí a mladých lidí je v porovnání s předcházející dobou o dost slabší.

To vše je potřebné vzít v úvahu.

Doporučené zatížení a rychlost pochodu dětí a mládeže při pěší turistice

Přestávky v pochodu

• První zastávka po 10 – 15 minutách pochodu;
  • věnovaná hlavně případným úpravám výstroje dětí (tkaničky, batohy apod.).
• Další zastávky zařadíme každých 45 – 50 minut:
  • pro mladší děti po 2 – 3 km chůze;
  • pro starší po 4 – 5 km chůze.
• Přestávka by měla trvat minimálně 5 –10 minut, v létě i hodinu či déle.
• Během přestávek musíme mít neustálý přehled o tom, kde které dítě je.

Věřím, že vaše nadšení a radost může postupně vyprchávat. Problémové chování dítěte svou intenzitou, frekvencí a trváním může skutečně odradit a demotivovat i zkušeného oddílového vedoucího.

Negativismus je odmítavý postoj a reakce dítěte na přání, pokyny nebo příkazy. Projevy tohoto negativistického chování jsou zcela normální okolo věku tří let (období vzdoru) a v pubertě (vzpoura proti autoritám). Souvisí to také s vývojem sebeuvědomění, vlastního vymezení sebe sama. Negativismus ale bývá také častým projevem dětí s diagnózou ADHD. Jedná se o neurovývojové postižení spojené s přecitlivostí všech smyslů. Většina dětí s ADHD je permanentně přetížená již svým běžným fungováním. Tyto děti neumí odpočívat, jsou přetíženy bojem se soustředěností a pozorností, cítí se ukřivděně, když je někdo neocení, jsou podrážděné někdy agresivní… Tohle všechno jsou známky únavy. Negativistické chování je pro dítě často méně náročné pro spotřebu energie, je pro něho bezpečné, automatické, sebeobranné. Projevy negativismu mohou znamenat mnohé – volání o pomoc, hranice přetížení, volání po zklidnění či prosbu o pochopení (empatii). Rozklíčování těchto projevů je mnohdy složité i pro odborníky.

Pro uspokojivou práci s dětmi a hledání cest, které by mohly zlepšit situaci soužití s takovýmto dítětem v oddíle, doporučuji vyzkoušet:

• Navázat kontakt s rodiči – diskutovat s nimi o chování dítěte doma a v oddíle, vzájemně si radit, informovat, předávat si zkušenosti.
• Pokud rodiče vyhledali odbornou pomoc, pak je nutné, aby se s radami odborníků výchovní pracovníci v oddíle seznámili a řídili se jimi. Pokud rodiče odbornou pomoc nevyhledali, pak citlivou formou doporučit možnosti.
• Více si všímat dítěte, pozorovat ho (vést si poznámky – na co reagovalo, jak reagovalo, kdy nastala změna, při jaké činnosti změna nastala, s kým se rád stýká, jaké má záliby…).
• Být mu nablízku, navázat oční kontakt, věnovat mu o něco více času a pozornosti, než jiným dětem.
• Nastavit mantinely pro kontakt (pohlazení, dotyk na ramena pro zklidnění…).
• Reagovat na jeho projevy adekvátně, v klidu mu věci vysvětlovat.
• Dát mu prostor pro jeho realizaci – pomůže připravit aktivitu pro ostatní, připraví sám činnost pro ostatní.
• Nevnucovat mu činnosti a aktivity.
• Dát mu možnost výběru (pokud máme více variant).

Děkuji za dotaz a vlastně tím i za projev důvěry. Začnu od konce. Je výborné, že si uvědomuješ svůj vztek a dopal. Je totiž užitečné oddělit emoce a „co to s námi dělá“ od racionálního, tedy „rozumového“. Jistě si dokážeš představit a vžít se do pocitů maminky, které se moc nechce o takové situaci mluvit, jednak z pocitu studu, ale také může hýčkat v sobě naději, že se „TO“ vlastně ani stát nemusí a proč tedy o problému mluvit dřív, než nastane. Také může mít strach, aby se dceři kvůli tomu někdo neposmíval. Nemusí to tedy být nedůvěra maminky vůči tobě.
Zkus dál zvážit, nakolik jsi schopná a ochotná buď ty, nebo někdo jiný z vedoucích, spíš technicky zabezpečit a zvládnout, když se případně dítě pokaká. Je jasné, že pro někoho může být nepřekonatelný problém převléknout kalhoty a pomoci s hygienou. Pokud by se takový člověk nějak příliš moc nutil do potýkání „s pokakanými kalhotkami“, tak by mohla narůstat averze vůči dítěti.
Doporučuji, nejprve se domluvte vedoucí spolu, zda jste ochotni se s takovou situací potýkat. Pokud ano, tak bych viděla jako užitečné sejít se s maminkou a probrat technické možnosti – co dělají, když se „TO“ přihodí. Umí se dívka sama umýt, převléci, co s prádlem, zvážit možnost plenkových kalhotek, které jsou k nerozeznání. Potom bych doporučila za přítomnosti maminky, v klidu, s dostatkem času a hlavně opravdu v soukromí a diskrétně probrat s dítětem, že o tomto problému víš, že to víš jen ty a může se spolehnout na to, že se o tom od tebe nikdo nedozví. Normalizovat situaci, tj. ano, může se to stát, je to nepohodlné, ale dá se to nějak vyřešit. Probrat konkrétní kroky, které má dítě udělat – vyhledat tě hned, pomůžeš to vyřešit. Pokud jsou akce mimo místo, které dítě zná, tak je pro všechny užitečné hned po příchodu ukázat, kde je záchod. Případně jít na záchod společně, v jeden čas (ve školce taky všechny děti před procházkou jdou na záchod nebo se jim to alespoň připomene).
Důležité je ochránit dítě před možným posměchem ostatních. Není vhodné, když „domlouváme“ dítěti s tím, že tohle dělat nemůže, protože už je velké a šikovné…
Vlastní řešení situace je na rodině a většinou to bývá běh na dlouhou trať (různá lékařská vyšetření, psycholog, někdy psychiatr…).
Pokud byste nenašli v oddíle nikoho z vedoucích, kdo by byl ochotný se ujmout technického řešení situace, je potřeba mamince říct, že prostě nyní nejste schopni to nějak zabezpečit. Máte právo se takto rozhodnout bez pocitu selhání či neprofesionality. Často říkám, že říct se dá leccos, jen záleží na způsobu, jakým to říkáme.

S největší pravděpodobností se bude jednat o chlapce s ADHD (porucha koncentrovanosti, pozornosti). K těmto dětem je třeba přistupovat individuálně. Stručně a jasně mu vysvětlit pravidla, výklad co nejvíce zjednodušit. Odstartovat ho někde uprostřed skupiny závodníků, aby měl možnost vidět, co ho čeká a co má dělat. Nejlepší pro tyto děti je, když mohou startovat ve dvojici – druhý jim dává vzor. Nešetřete pochvalou, i když závod nedokončí. Chvalte jeho snahu, pokud ji při jeho činnosti vidíte.

Nebojte se zadat dívce jiný úkol, který ovšem velmi úzce souvisí s činností, kterou vykonává celý oddíl. Pokud hrajete divadlo, pak pověřte dívenku výrobou kulis nebo rekvizit, zabezpečení kostýmů, přípravou pozvánky na divadlo, plakátu… Je přeci celá řada činností, které souvisí s divadlem, a přesto nemusí být v roli herce. Myslete taky na to, že osoby, které mají problém s koktavostí (balbuties) výborně zpívají. Pak stačí do scény zařadit písničku. Úkolem vedoucího je, aby dětem vysvětlil důležitost každého úkolu, každé role., kterou činnost nebo aktivita vyžaduje.

Může se jednat o poruchu čtení, která se nazývá dyslexie. Je to vývojová porucha učení a projevuje se výraznými potížemi ve čtení. Potíže se mohou projet v pomalém čtení, v neporozumění textu, ve vynechávání slov, nerozlišení některých hlásek … Doporučuji, aby při plánování aktivit jste mysleli na chlapce a zaúkolovali ho adekvátním zadáním, což znamená všechno, kromě čtení. Při činnostech, kde se nevyhnete čtenářské dovednosti, ho dávejte do dvojice, aby měl „předčítače“. A pokud bude pracovat sám, pak mu musíte dát krátký jednoduchý text a dostatek času. Myslete na to, že dyslexie je vývojová porucha, nikoli porucha intelektu!

Odpovědět bez toho, aniž bych jej viděla a mluvila s maminkou, je složité. Tvůj popis na mne dělá dojem, že jde o projevy hyperaktivity. Postupně k jednotlivým bodům.

U dítěte hyperaktivního, neklidného je nutné, být neustále blízko u něj, abys mohla kdykoli fyzicky zasáhnout, vzít ho za ruku, za ramena, kleknout si k němu nebo se ohnout tak, abyste komunikovali z oka do oka… Celkově hodně užívat fyzického kontaktu… – držet za ramena, za ruce, když něco vysvětluješ, nebo když čeká, než vyběhne k plnění úkolu. Dále se osvědčuje:

• Nedávat víc pokynů najednou.
• Pokud mu vysvětluješ, například nějaká pravidla, mluv velmi jednoduše; v krátkých větách, nech si od něj vše zopakovat.
• Být laskavě důsledná v tom, že když řekneš: něco bude tak a tak, nedopusť, aby mu prošlo porušení stanoveného. Zdůrazním: důsledná, ale vlídná.
• Na začátku různých akcí a aktivit připomínej, jaké jednání očekáváš… Například: Půjdeme na druhou stranu cesty, na kraji chodníku se zastavíte a budete čekat. Nebo: Jdeme do obchodu, pozdravíme paní prodavačku a nebudeme sahat na nic, co je v regálu. Nebo: Jdeme si něco koupit, můžeš si vybrat to nebo to.
• Pokud se dostaví afekt (jako jsi popisovala poslední výlet) tak nemá smysl v tom okamžiku něco řešit, myslím, že jsi postupovala dobře. V těchto okamžicích je správné nechat záchvat odeznít, spíš obhospodařit ostatní děti (odvést je, nebo si alespoň stoupnout mezi něj a děti, aby na něj tolik neviděly…). Fyzický kontakt pomáhá, i když riskuješ, že tě pokope. Osvědčuje se chytit za ruce, monotónní klidné: Pššš, klid, pšš, to bude dobrý, to přejde.

Vždycky prospěje, jestliže v okamžiku, kdy se chová přijatelně, tzv. dobře nebo alespoň neproblémově, toto chování zpevníš pochvalou či dokonce odměnou…